duché pravidlo, že „chudý“ Východ se posunuje na „bohatý“ Západ. Vzhle–

dem k nadnárodním společnostem a ke snahám ekonomicky pronikat do

východní a střední Evropy je naše země díky své poloze již historicky svěd–

kem míšení národů. Průvodním jevem tohoto je vznik smíšených manžel–

ství a následně dvojjazyčné (bilingvní) výchovy dětí.

V padesátých letech minulého století byl považován bilingvismus ně–

kterými vědci za škodlivý. Tvrdili, že bilingvismus způsobuje nižší inteli–

genci. Ještě v šedesátých letech minulého století se objevovaly hypotézy, že

bilingvismus je pro dítě příliš velkým zatížením.

Novější studie naopak poukazují na to, že bilingvismus je velmi dobrým

tréninkem pro mozek, což vede k rozvoji ostatních kognitivních schopností.

„Bilingvní jedinec by měl mít plnou kompetenci ve dvou jazycích“

(Bloomfield, 1935). Velmi odlišné vymezení, co se kvality osvojení druhé–

ho jazyka týče, předkládá Macnamara: „Bilingvní jedinec je ten, který dis–

ponuje kompetencí v jiném než mateřském jazyce, alespoň v jedné z těch–

to lingvistických oblastí ­ porozumění, mluvení, čtení, psaní“ (Macnamara,

1967). Další hledisko přináší Mackey, který se na otázku bilingvismu dívá

z odlišného úhlu. Domnívá se, že se netýká pouze jazyka, ale jeho užívání

a každodenního rámce a situací (Mackey, 1976).

Je jasné, že je to pro dítě zejména na začátku osvojování řeči svým způ–

sobem náročné. V období, kdy začíná dítě poznávat, že věci kolem něho

mají nějaké jméno, ví, že pejsek může být jak „dog“, tak „pes“. U dětí, kte–

ré vyrůstají od narození dvojjazyčně, je prolínání jazyků zcela přirozeným

jevem a je součástí zdravého řečového vývoje. Hovoříme o tzv. naivním ja–

zykovém mísení. Dítě vnímá, že aby mohlo komunikovat např. s otcem

Angličanem, musí přejít do jeho slovního světa. Z tohoto období jsou i roz–

tomilé historky, kdy děti občas míchají slovní zásobu či si pletou gramati–

ky obou jazyků.

Čtyřletá Anička hovoří se svým anglickým tatínkem. „Father, could you

please draw for me sluníčko.“ (Tatínku, mohl bys mi prosím namalovat slu–

níčko.) Z toho lze vypozorovat, že holčička výraz sluníčko nejprve slyšela

a naučila se od své české maminky a slovo má v češtině pro ni větší emoč–

ní význam.

Stejně tak děti např. mohou jednomu jazyku zcela rozumět, ale mluví

nejprve ve druhém. Častější kombinací je, že si dítě nejprve osvojí jazyk

toho rodiče, se kterým tráví více času, tedy nejčastěji matčin. Otcovu jazy–

ku rozumí (např. angličtině), ale odpovídá tatínkovi česky. Dítě postupem

40